Recent Posts

V čem jsem se poučil při touze po oblíbenosti?



Dle mýho každej člověk chce, aby se cítil chtěnej.

Za dávnejch dob jsem po tom toužil taky. Chtěl jsem, aby mě ostatní uznávali. Kurevsky jsem žárlil na oblíbenější lidi okolo sebe. Má touha po podobný oblibě přerůstala vše.

Když na to čumím zpětně, tlemím se. Ono totiž v zásadě stačí hrozně málo.


Pro začátek projevujte vlastní názor 


Zní to triviálně? Možná stupidně?

Jo, ale mě to nedošlo.

Ještě nedávno mě svazoval strach. Strach z toho, že lidi kolem sebe ztratím, když jim jakkoliv budu oponovat. Ve výsledku jsem jim raději vše odkejval.

To mě ale poslalo do ještě větších sraček. Protože pak jsem na ostatní působil jako přizdisráč bez vlastního názoru. Navíc mě neustálá přetvářka příšerně deptala.

Od okamžiku, kdy jsem tenhle přístup zásluhou psycholožky přehodnotil, se cosi změnilo. S mojí přibývající jistotou říci opatrně protinázor mi pomalu stouplo sebevědomí. A k mému překvapení mě okolí nesežralo. Právě naopak.


Proč ostatní mají rádi lidi s vlastním názorem?


Protože tím dáváte najevo vaši osobnost. Jste více čitelní. Vašemu okolí podstatně zjednodušíte rozhodování, jestli k vám skutečně názorově přilnou, nebo nikoliv.

Lidi s velkou osobností buď milujete, nebo nenávidíte. 

Platí zcela a bezezbytku. Z vlastní zkušenosti vím, že i tohle vědomí dost ztěžuje pokus být víc názorově průraznější. Dodnes kvůli tomu občas mlčím, když se můj názor neshoduje s většinou. Některé lidi opravdu můžete odlišnými názory ztratit.

Ale za sebe říkám, že takových lidí bylo mnohem míň, než jsem předpokládal.

Zrovna během tejdne jsem měl setkání s jednou pěknou babou v kavárně. Stěžovala si na bývalýho (zase!). Místo toho, abych jí její laciný nářky odkejval, jsem se postavil na stranu jejího ex.

Gamble? Jasný, nicméně to fungovalo. Protože jsem projevil vlastní osobnost a dal jí záminku se vůči mě vymezit. A ona mi pro změnu nabídla příležitosti si dovolit trochu bližší kontakt. Ačkoliv tam hrálo hlavní roli trošku něco jiného :)


Vždy jde o něco za něco


Rozhodněte se sami. Bude vám příjemnější mít kolem sebe kolektiv, kterej vás přijímá opravdu takový, jací jste? Nebo kolektiv, kvůli kterýmu se musíte ve všem opičit?

Vždy se najdou tací, s kým si nesednete. A je to tak dobře. Každej jsme jinej a máme odlišný zájmy. Sám jako bloger vím, že nikdy nebudu oblíbenej všemi. Kvůli mým názorům, mýmu hovorovýmu slovníku.

Jsem ochotnej to ale skousnout v situaci, kdy vím, že někteří mají rádi Lamičoviny



I kritika se dá naučit


Každýho mrdá, když se k němu chováte jak ke kusu hadru. Opovrhování druhými v rámci nesouhlasu plusový body nikomu nepřidá. Neoblíbenej šéf či vedoucí bakalářky vám za přehnanej projev odmítavých názorů daruje maximálně padáka. To dává smysl.

I nesouhlas a kritika se ale dájí podat tak, abyste si zachovali tvář a druhýho nenasrali. Jde o to vědět jak a mít v tom cvik, kdy si to můžete dovolit.

Ale o tom někdy příště :-P
V čem jsem se poučil při touze po oblíbenosti? V čem jsem se poučil při touze po oblíbenosti? Reviewed by Lamič on 14:55:00 Rating: 5

10 komentářů :

  1. Téměř jsem ti ten článek poslušně odkývala. Hihi

    Nemám problém s tím říkat svůj názor. Ale nejsem moc konfliktní typ. Takže když můžu snažím se nepříjemné situaci vyhnout.
    Příklad: vím že člověk s kterým se neshodnu je hádavý. Tak raději držím hubu.
    Což je asi trochu chyba.

    Také mám tendence svůj názor přizpůsobit situaci.
    Když jde o někoho koho chci poznat tak svůj názor říkám velmi opatrně. Až možná v přehršli jiných slov zaniká. To dělám při oťukávání. Později, když toho člověka znám déle řeknu na plno mnoho věcí. A tak se lidem zdá, že jsem se změnila. A často to vede k tomu, že mě přestanou mít rádi. - Tohoto zlozvyku se snažím zbavit. Ztratila jsem tak dost přátel. No jo, jenže ono to není tak lehké! Hihi

    Jinak se dá říci, že s tebou souhlasím. Nebo minimálně se mi pojetí tohoto tématu líbí. Protože mít svou hlavu je fakt důležité! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to není úplně snadný. Bude to tak dva tejdny zpět, kdy jsme seděli u stolu a celá skvandra nadávala na nejmenovanýho politika, kterýho uznávám. I když jsem nesouhlasil, držel jsem hubu. Ten tlak byl moc velkej a já taky nejsem moc konfliktní.

      Ale jdu na to postupně, tak uvidím, jak se mi v podobných věcech povede vést dál.

      S tou ztrátou přátel se to těžko posuzuje, když do toho u tebe fakt nevidím. Buď jsi až přehnaně upřímná a v kontextu se to nehodí, nebo jsou tví "bejvalí kámoši" málo chápaví a tolerantní. :) S prvním se dá pracovat, s druhým těžko.

      To je fakt. Musíš mít vlastní hlavu. Nikdo jinej ti ten krk před deštěm neochrání. :-P

      Vymazat
  2. Skvělý článek :) sama mám občas problém vyjádřit vlastní názor. Musím říct, že se to věkem trochu zlepšilo, ale kdysi jsem si nechávala doslova skákat po hlavě a nebyla jsem schopná moc odporovat - odkývala jsem poslušně vše v domnění, že když s lidmi budu spíše souhlasit, budou mě mít více rádi. Ale čím déle jsem to takto provozovala, měla jsem pocit, že se většinu svého času přetvařuji, což jsem nechtěla. Dnes už je to lepší, ale pořád na tom musím pracovat, za námahu to však stojí :) nechci lhát sama sobě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík :)

      Mně se paradoxně včera večer stalo, že jsem po sobě od kámošů až moc nechal šít. Byl jsem ale v náladě álá "kecejte si, co chcete" a prostě jsem to ignoroval, místo nějakého většího bránění.

      Za námahu to určitě stojí. Ten pocit, že si umíš stát za svým, fakt stojí. :)

      Vymazat
  3. Keďže článok je o slobodnom vyjadrovaní názorov, dovolím si slobodne vyjadriť svoj nesúhlasný názor. :-)

    Pred desiatimi rokmi som sa na svet dívala podobne ako ty teraz. Som silná individualistka vyčnievajúca z davu, čo je zrejmé aj z mojich stránok. A bola som na svoju individualitu hrdá! So vztýčenou hlavou som išla proti davu a z toho, že sa to môjmu okoliu nepáči, som si nič nerobila. Pretvarovať sa a pritakávať iným som nebola schopná, ale ani som nechcela. Vedela som, že tí, čo ma nevedia prijať takú, aká som, za to nestoja, ale verila som, že nájdem ľudí, ktorí budú rovnako odlišní, budú zastávať rovnaké názory, a tí ma ocenia. Ale ani tých s odlišným názorom som zase neponižovala, to nie, diskutovala som o svojich názoroch slušne a bez osobných útokov.

    Výsledok?

    Bez priateľov, bez partnera, bez kariéry, so sebavedomím rozdrveným na prach, pretože po mne neštekol ani pes.

    Musela som si úplne prestať veriť, aby sa mi začalo aspoň trochu dariť a aby som sa z toho stavu aspoň čiastočne dostala. Preto ma motivačné články v duchu „verte si a všetko ostatné príde samé“ vedia striedavo rozosmievať a štvať.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je zajímavý, protože já měl přesně opačnej problém. Byl jsem ve společnosti a když jsem všechno přitakával, odkejval, lidi mě sice měli rádi. Ale v tom smyslu, že jsem nikomu nevadil. A šlo o jednu věc, která mě fakt hodně deptala a fakt hodně poslala dolů. Od chvíle, kdy jsem trošku průraznější, se cítím víc v pohodě a lidi mě dle mýho víc berou.

      Dle mýho se tohle nedá vůbec srovnávat, protože jsme každej jinej. Já píši to, co pomohlo mě. Mý zkušenosti. Nejde o univerzální pravdu. Ty máš svůj styl a jestli ti funguje a seš spokojená, byla bys hloupá, kdybys to měnila :)

      Vymazat
  4. Hezkej článek :) Taky jsem vždycky toužila být oblíbená, ale pak jsem přišla na to, že mi stačí být v pohodě sama se sebou, a nebudu už chtít nic jinýho, protože to přijde samo. Co se týče říkání vlastního názoru, pokaždé, když ho spolknu, chce se mi pak jenom zvracet (haha, to zní trochu dvojsmyslně :D), takže se snažím říkat, co si myslím, ale zároveň nikoho zbytečně neurážet. Je to holt věda a učíme se to celý život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díkes. Ty máš zas tématicky zajímavej blog. Jestli budu mít chvilku, možná to projedu, protože tématicky to vypadá hustě :-D

      Ono mít odvahu je právě jedna věc. Ale vybalancovat to, abys nebyla za přizdisráče a zároveň ani "jen" za sebestřednou svini, to je fakt věc, která se učí celej život :-D

      Vymazat
  5. Tak zase ja verím tomu, že človeka riadne deptá, ak nemôže prejaviť, čo si naozaj myslí a čo cíti. Zásadný rozdiel medzi nami je ale podľa mňa niekde inde: v tom, že mne sa nepodarilo nájsť vôbec nikoho, kto by moje názory – a konanie z nich vychádzajúce – ocenil. Zvlášť zo strany mužov naopak vyvolávajú mimoriadnu agresiu. Ak aj niekto vyhľadával moju spoločnosť, bolo to kvôli niečomu pre mňa nepodstatnému a mizernému, nikdy nie kvôli tomu, na čo som bola hrdá.

    Dodnes sa nedá povedať, že by mi moja neschopnosť prikyvovať aj pri tom, s čím nesúhlasím, fungovala, stále s ňou mám obrovské množstvo problémov. Lenže ja pretvárky nie som absolútne schopná. Našťastie či nanešťastie? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do toho já moc nevidím se přiznám, abych měl problém absolutně nemít tu společenskou masku přetvářky :)). Já jsem diplomatickej od přírody a zas mám problém s tím umět ten názor prosadit. Proto se to učím a je pro mě spíš větší výzva tu masku občas sundat a být sám sebou. Každá věc má svý.

      Vymazat

Copyright © Lamič 2015-2016. Všechna práva a články mají domácí vězení a bez svolení nesmí z domu. Používá technologii služby Blogger.