Recent Posts

Jak si získat respekt u malých capartů



Sám nejsem vůdčí typ. Ani náhodou. Jestli existuje něco, co mě fakt sere, jde o představu, že musím někomu poroučet. Připadám si trapně, povýšenecky, nafoukaně.

Tahle vlastnost mi ale začala šíleně komplikovat vztah s mými neteřemi. A už to nešlo dál…


Co mě dokáže rozhodit?


Osobně jsem děsně citlivej. To ocením ve chvíli, kdy se snažím pochopit lidi kolem sebe, ale při hádkách je to pěkně na píču. Mám hroznej pud zdrhačství, když má dojít k nějakému konfliktu. Radši to přejdu, odignoruji. Prostě se nechci hádat. 

U neteří se to poslední dobou začalo stupňovat. Tím víc, že jedna z nich dospěla do puberty. Čím dál víc mi zasahovaly do mého osobního prostoru a dovolovaly si víc a víc. 

S prcky (neplést se šprckami :-p) je to na hovno v tom, že vám natvrdo řeknou, co si myslej. A neznaj mez. Dospělej většinou drží hubu, pokud je slušně vychovanej a není pod parou. Dokud děcka dovedete zabavit, okej. Jak se ale začnou nudit, je to v hajzlu. 

Dost se zdráhám použít fyzický tresty. Vím, že pár plesknutí přes zadek vydá za celou Bibli. Jenže od dětství mám takovej malej problém. Neumím přestat. Já jak už chytím rapl (což se už musíte kurva snažit, protože jsem dost splachovací), tak se zatmí a nepoznám vhodnou mez. 

Když jsme se dostali do konfliktu i kvůli úplný hovadině, začaly hnípat do hodně citlivejch míst, týkajících se vztahů, mých trablí se školou a volným časem. V ten moment jsem stál jak přimraženej a nezmohl se na slovo proti. Protože mířily přesně.

Tady už jsem věděl, že je průser. Připadal jsem si jako absolutní kretén. Přece sakra není možný, aby si tohle ke mně nějakej malej fracek mohl dovolit. Bavil jsem se o tom s rodiči i bráchou. Suma sumárum: je nám to blbý, mělo by se s tím něco dělat, ale nevím co. Něco vymysli. 

Nakonec jsme k řešení dospěli až s mojí psycholožkou. Fakt se stydím, že mi cizí člověk v rodinných záležitostech umí poradit líp než vlastní rodina. 


Jaké bylo řešení 


Můj zásadní problém byl v tom, že jsem se k nim choval jako k sobě rovným. Jako kamarád. A ony pak se mnou na téhle úrovni jednaly. Postupně chci více přejít z kamarádské do vychovatelské roviny. Co to znamená? 

  • Upozorňuji na věkový rozdíl.
  • Zkouším rozhodovat. Já určuji, jak budeme trávit čas. Já dávám najevo, co v mé přítomnosti smí a ne. Nedolejzám. Pokud něco chtějí, chodí oni za mnou, ne já za nimi. 
  • Chci si jasně vymezit hranice, co si ke mně můžou dovolit a co ne. Něco mi vadí, asertivně to dám najevo. Buď respektují, nebo s nimi na čas přerušuji kontakt. 
  • Jinak s nimi komunikuji. Trochu povrchněji. Zajímám se, ale nebavím se s nimi jako rovný s rovnými. 

Uvidím, jakej to bude mít výsledek. Začal jsem nedávno a sám uvidím, jakej to bude mít efekt. Prostě nechci skončit tak, že mi to přeroste přes hlavu. A chci se naučit jednat s dětmi tak, abych s tím v budoucnu neměl problém jako rodič. 

Nicméně to je ještě daleko. Alespoň doufám! Jestli je něco, z čeho jsem posranej jak čert z kříže, jsou to vlastní děti. Mám je rád, ale ještě na to nejsem zralej.

A jaký zkušenosti s dětmi máte vy?
Jak si získat respekt u malých capartů Jak si získat respekt u malých capartů Reviewed by Lamič on 15:21:00 Rating: 5

14 komentářů :

  1. Já osobně malý děti nesnášim, ať je to můj bratranec nebo dítě mojí nejlepší kamarádky ségry. Ať už je tomu půl roku nebo pět, prostě je to pořád dítě a nemam to ráda :D. Nikdy jsem mateřskej pud neměla a děti celej život nechci a co mě kdysi věta "počkej za pár let" dokázala tak nasrat, teď už to ingoruju, protože prostě NE. Mám svýho psa, kterej mi žere jídlo a krade hračky, nepotřebuju ještě parchanta :D. Je ale fakt, že jaký si to vychováš, takový to máš, ať už dítě nebo zvíře. Já teda rozhodně jsem pro fyzický tresty, a to ať už u zvířat tak u dětí - teď to asi vyzní jako že jsem šílene tyran zvěře a patřim do kriminálu, ale ne. Mám psa (promiň, že odbočuju od témata a srovnávám děti a psy, ono je to ve finále to samý, když to nevychováš tak to neposlouchá), však jsem vám o něm s Tomem básnila na skypu :D. Když mě neposlouchá, prostě mu dám přes zadek, ne aby ho to bolelo, ale aby věděl. Mám ho ani ne týden, přišel z útulku a jak šlape. Brácha má nahoře štěně, nevychovaný, čůrá po bytě, kouše, no protože mu prostě přes ten zadek nedaj a jen na něj zvýšej hlas, což je prostě prd platný. U dětí to samý, tam neposlechnou na dobrý slovo (když to neni úplatek ve formě čokošky nebo bonbónů nebo výhružka ala "já to řeknu mámě"), prostě přes ten zadek potřebujou dostat, aby se to odnaučily. Já mít dítě, tak ho řežu od rána do noci (obrazně řečeno, moralisti), aby bylo vycepovaný a vědělo, co si smí dovolit, aby mělo nějakej respekt z autortit, ať už to jsou rodiče, prarodiče, cizí paní v autobusu nebo učitelka. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně jak píše Dede. Všichni jsme jenom zvířata a to, že se někdo vyšplhal na evolučním žebříčku výš, nehraje zas takovou roli. Děti i psi musí vědět kdo je pán, jinak to nejde. Sluníčkáři mě můžou podezřívat z agresivity, ale jelikož mám doma čtyři vycvičený psy a teď přes prázdniny i čtyři neteře a synovce, vím že to funguje. Můžeme si hrát a dělat kraviny, ale jakmile zavelím, tak musí poslechnout. Můžu říct že to u všech funguje dokonale a nemám problémy s tim, že bych je třeba volal když potřebuju něco podat a ozvalo se mi: „Nejdu, mě se nechce." Pokud se chováš přísně, ale spravedlivě a né jako totální namyšlenej kretén nebo největší poseroutka, tak tě ty děti poslechnou a nebudeš mít problém. Pravda, u psa stačí primitivnější metody, ale Pavlovův reflex funguje dokonale na všechny. O tom by ses taky mohl někdy rozepsat! ;)

      Tom z TH Svět

      Vymazat
    2. Dede: Ona je jiná situace tebe jako majitelky a mě jakožto strýce, kterej není přímo rodič. U nás je to ještě rozdíl v tom, že jejich rodiče jsou rozvedený a z druhý strany není ta výchova úplně okej. Nicméně souhlas, že pevné ruky na správném místě dělá svý :)

      Tom: Tak jestli máš doma čtyři vycvičený psy (a ideálně i nějaký větší), tak se nedivím, že děti poslechnou. To bych byl posranej, že to na mě pošleš :-D Ale ne, chápu jak to myslíš. Díky :)

      Jako o Pavlově reflexu? Okej, píši si do poznámek :)

      Vymazat
  2. Moje nejlepší a fungující řešení je dětem se vyhnout. Jsem rád, že můžu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych je výhledově i chtěl. Ale na to potřebuješ ještě nějakou babu a dobrý zázemí s pravidelným příjmem. A ani jedno nemám :-P

      Vymazat
  3. Ono najväčší problém je, že kým človek ešte nie je psychicky (a ekonomicky) zrelý na deti, jeho gény už zrelé sú. Dávno. Pomaly aj prezreté. Ak to zavedieme do extrému, v dnešnej dobe človek musí voliť, či u vlastných detí bude riskovať ich telesné (vysokým vekom ich splodenia) alebo duševné (nezrelosťou v čase ich splodenia) zdravie. Tú dilemu vám nezávidím.

    Osobne s deťmi vychádzam tým lepšie, čím sú odo mňa ďalej. Najlepšie na vzdialenosť minimálne niekoľkých kilometrov. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máš recht. Osobně bych to dilema dělil ještě dál. Podle mě je to dnes s ohledem na kariéru daný tim, jestli vůbec děti chceš, nebo ne. Hlavně u žen je to podle mě dost citlivá záležitost, protože dneska ti pracovní trh v tomhle vstříc nepůjde.

      :-D Já jak psal výš v komentech mám děcka rád. V průběhu týdne se mi pár věcí rozleželo v makovici a k tomuto článku bych napsal pokračování. Ale až po sérii s amatérech :)

      Vymazat
    2. Ja som v tom mala vždycky jasno bez ohľadu na kariéru. :-)

      Vymazat
  4. Človek by nemal mať deti kým na to nie je psychicky, fyzicky, emocionálne a ekonomicky pripravený. Netreba riešiť vek ani to, že všetci okolo už decká majú. Ak ja sama vnútorne nie som presvedčená o tom, že je čas, nahovno si zaobstarám dieťa, ktoré bude trpieť spolu so mnou. Je v poriadku ak mladí hovoria dieťa nie, ja som do 35 o dieťati ani počuť nechcela. Chvalabohu. A okolie si mohlo kecať čo chcelo. Že už som stará a pod. Lebo ak by som mala pred tridsiatkou tak náročné dieťa ako mám teraz, tak sa utopím v Hornáde. A ten nie je ani hlboký ani divoký. A stále si myslím, že ak je dieťa drzí, odporné, je to len a len vina rodičov. Veľa z nich v dnešnej dobe preferuje voľnú výchovu, ale to sa jednoducho nedá praktizovať pri všetkých deťoch. Niektoré decká potrebujú tvrdšiu ruku, niekomu stačí slovo. A to rodič musí vedieť. Komunikácia s deťmi a potom i puberťákmi je katastrofálna a to viem z vlastnej skúsenosti, len včera som vyliezla z pubertálnych topánok. Jeden model na všetkých jednoducho neuplatníš.
    A tak som teda zvedavá na pokračovanie ako si teda pokročil v komunikácii s capartom :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě souhlas. Podle mě respekt, že sis držela svýho, protože ten tlak okolí na tohle musí být naprosto šílenej. Osobně taky nechci do doby, než si budu jistej, že na to po většině z výše zmíněného budu mít.

      To dík, že jsi mi to připoměla s tím pokračováním. Se přiznám, že mi to z makovice vypadlo :-)) Hele kdybych se k tomu náhodou nedostal, tak alespoň sem.

      Zvolil jsem odlišnou strategii a začal jsem prostě víc naslouchat a dostat se jim do hlavy. Vyměnil jsem si role a ptal jsem si sebe - co malou holčičku přiměje k tomu, abych takhle svýho strýce zlobila. Výsledek? Chtějí si tímhle způsobem získat moji pozornost, kterou jsem jim upíral. Takže teď to dělám tak, že když jsem s nimi, věnuji se jim a dám si tu práci, že jim vysvětlím, proč jindy nemohu. Neodbydu. Zatím to funguje nad očekávání dobře :)

      Vymazat
  5. Ja jsem měla deti rada uz kdyz jsem sama byla dite, kdyz jsem byla trochu starsi,casto jsem hlidala deti sousedce, s kamaradkou jsme hlidali jeji malou sestru, doucovala jsem nekolik deti ze zakladni skoly.A poslouchaly me.Deti bych v budoucnu určitě chtela,zatim se na ne necitim,ale mit deti chci. Ale pracuju v hrackarstvi,a kdyz obcas vidim,jak se ty deti chovaji,zaslouzili by na zadek,a nekterym rodicum bych nejradsi nafackovala,aby se probrali, a zacali to dite vychovat.Priklad-prijdou do hrackarstvi,reknout diteti,ze se jdou jen podivat,trikrat mu reknout,ze ne, nekoupi to,co dite zrovna chce,a ono si to nakonec stejne vyrve, protoze tu hracku proste chce,a rodice ho jeste pomalu utesujou,at nebreci,ze mu to teda koupi? Tak co je tohle za vychovu, pak si to dite akorat dela furt to chce a vychovava si spis dite rodice,nez naopak.

    OdpovědětVymazat
  6. A at se ti vztahy s neteremi zlepsi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D V tomhle směru bych byl ještě ostřejší. Kupa rodičů třeba bere výchovu tak, že prdne děcko do školy s myšlenkou, že všechno udělá za ně. A dál se moc nestaraj. Že si to děcko umí vydupat svý, to je fakt smutný. Na druhou stranu hej, alespoň máš tržbu navíc, ne? :-P

      Osobně děcka v budoucnu taky chci, ale ještě nejsem dost zralej :)

      Díky. Ono už se to lepší a má to překvapivě zajímavý vyústění. O volný chvilce písnu :)

      Vymazat
    2. Radši bych tu tržbu oželila :D Někdy se fakt držim, abych těm rodičům něco neřekla. Tak to je dobře, že už je to lepší :)

      Vymazat

Copyright © Lamič 2015-2016. Všechna práva a články mají domácí vězení a bez svolení nesmí z domu. Používá technologii služby Blogger.