Recent Posts

Cítím se prázdný

Posledních čtrnáct dní si připadám mizerně.

Nevím, jestli za to může moje poslední návštěva psycholožky, kde jsme řešili moji šikanu.

Nevím, jestli mě zrovna ovlivnil nějakej vnější faktor.

Nevím, jestli si ty stavy zbytečně nezpůsobuji sám.

Ale prostě to tak je.


Připadám si hrozně sám. Není nikdo, komu bych mohl naplno svěřit své negativní pocity. Naši mají starostí až nad hlavu. Jak něco naznačím, mám pak z reakce pocit, že jsem jen neschopnej. Přátelé jsou sice fajn, ale nepochopili by, co cítím. 

Hrozně postrádám tátu. Najednou mi doma chybí chlapský vzor, pohled na věc, dá se říci opora. Doma mi ho vše připomíná. To, jak jeho život pomalu vyhasínal a my jsme byli u toho. Jak se z hodného a veselého muže měnil na vzteklou skořápku bez života plnou zmaru, který na nás ventiloval. Proto se doma taky snažím trávit co nejméně času. Protože mě to doma svým způsobem bolí. 

Jenže když svoje pocity z toho, že mi chybí, jen letmo naznačím, mamka je na tom ještě hůř. A brácha není moc posluchačskej typ. 

Občas mě v soukromí chytne vztek. V ten moment mám chuť něco ničit, nějak ten tlak ze sebe dostat. Vztek nad vlastní neschopností se bránit, nad neschopností vzít svůj osud pevně do rukou. Bojím se toho, až bouchnu v nevhodný moment a poblíž bude někdo nejbližší. 

Připadám si jako kus papíru, který pluje větrem života. Odnikud nikam a bez zájmu okolí. A já nad ním nemám kontrolu. Nevím, kam směřovat. Nevím, za čím se hnát. Nenacházím jiskru, která by mě upřímně zahřála. Ani ruku, kterou bych mohl pohladit, či která by pohladila mě. 

 Nejhorší je, že když už udělám něco úspěšného, nedělá mi to radost. Protože to beru tak, že se to ode mě očekává. Ať jde o známky či cokoliv jiného.

Bude to chtít nějakou velkou změnu. Něco, co mě nakopne. Ale co?
Cítím se prázdný Cítím se prázdný Reviewed by Lamič on 12:20:00 Rating: 5

13 komentářů :

  1. Nejdřív jsem si myslel, jo, prázdný, také se cítím prázdný, když odcházím z WC. A upřímě jsem se zasmál. Vzápětí mě ale smích přešel a začal jsem přebírat tu depresivní náladu, kterou jsi do článku vložil. Naštěstí text nebyl tak dlouhý, takže po dočtení jsem se jenom oklepal a začal psát tento komentář.

    Je fakt, že někdy je to sakra těžký a tím spíš, když je na to člověk sám. Ty máš ale blog, můžeš se "vykecat", což je super způsob, jak se z toho alespoň částečně dostat. Možná by bylo fajn, kdyby sis našel ještě další koníčky, záliby, něco nového ,co tě začně naplňovat. Zkoušet a zjišťovat, co všechno je možné, co všechno zvládneš a co bys chtěl zvládnout. Já to tak mám s posilkou. Když mi je fakt nanic, na všechno se vykašlu a jdu cvičit, nebo se projet na kole, když je pěkně.

    No a když už jsme u toho počasí, to má také veliký vliv na psychiku, alespoň u mě a jaro je úplně nejhorší, když už už by mělo být pěkně, ale místo toho je jenom tma, mraky, zima, déšť a vůbec depresivní počasí je na prd.

    Takže asi tak. Spíš se tedy zaměř na psaní, to ti docela jde :)

    Zprávař

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. :) S tím zkusit něco nového v rámci koníčků to není špatný nápad. U mě posilka taky funguje s tím, že si člověk vyčistí hlavu.

      Vymazat
  2. Vím, že bych ti správně měla poradit, jak se cítit lépe, ale nemůžu. Kdybych mohla udělala bych to. Depresivní nálada mě totiž provází cca kolem deseti měsíců a já s tím nemůžu nic udělat. Možná, že nechci, protože bych tím ztratila kus sebe a to já nechci.

    Ne, že bych měla pocit prázdnoty (ano, občas...), ale mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Chovám se jinak, než jak se ode mě očekává, říkám, co si myslím. A ve finále mi nerozumí ani kamarádi. Oni mají tendenci řešit samé stupidní hlouposti a mě to přijde jako ztráta času.

    A tak se ze mě stal, utápějící ve své blogerské vášni s knihami o největších individualistech, asociál.

    Věřím, že se z toho dostaneš.

    Mimozemšťanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Já popravdě ani radu nehledal. Nikde jsem tenhle článek nepromoval, protože čtenářsky to není přínostné :) Prostě jsem to jen ze sebe takhle potřeboval dostat :)

      Cením si tvé upřímnosti. Taky budu držet palce, aby se ti to zlepšilo.

      Vymazat
  3. Víš, vždycky můžeš napsat. Neznám tě, ty neznáš mě a možná je to tak lepší... Ale klidně můžeš.

    Láska bolí. Je to fakt, se kterým se musíme smířit. Neznamená to, že člověk nemá mít rád. Neznamená to ani, že by se člověk neměl zastavit a vzpomínat. Neznamená to, že to není krásný cit (a pocit, když nebolí). Ale ta bolest k lásce patří.

    Poradila bych ti, ať běháš, ať někam jedeš, jenže útěky nejsou dlouhodobým řešení. Pokud tě to pobaví, v pár svých záchvatech vzteku jsem prokopla dveře, udělala díru do zdi a rozbila určitě mnohé věci. Dům nespadl.

    Pokud máš pocit, že jsi u dna, nehledej jiskru. Málokterý plamen ti zvládne hořet pod hladinou. Hleď se raději odrazit ode dna a vykouknout nad hladinu. Jen si vyber dobré podloží - bahno a jíl nemusí vypadat nejlépe, ale poslouží ti daleko více, než tekuté písky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Hrozně si tohoto komentáře vážím. Snad to nějak překonám :)

      Vymazat
  4. Tento článek prostě nedokážu nechat bez komentáře. Tak doufám, že ze mě vyleze něco, s čím ti aspoň malinko pomůžu :D

    Asi za to může můj nekonečný optimismus a flegmatismus, ale většinou mám tyto nálady jen tak pět minut, kdy mám fakt potřebu se takto cítit, chci se trápit, protože jinak je můj život růžovej (což doopravdy není ale dokážu myslet jen na ty dobrý věci). Takže si prostě o půlnoci sednu na sedadlo křesla, otevřu okno a čumím ven, je mi zima, čuchám ten noční vzduch, říkám si jak jsem na prd, že nikdy nic nedokážu a podobně. Pak zavřu okno, protože už je vyvětráno a můžu jít spát. A ráno se zase probudím nadšená ze života odhodlaná žít. Vůbec nevím proč jsem to psala, ale nechce se mi to mazat protože mi trvalo celkem dlouho toto všechno sepsat :D

    Asi začnu po odstavcích a ke každému se pokusím něco říct.

    Pocit samoty pociťuji už mnoho mnoho let. Sice jsem vždycky měla kamarády, rodinu, všechno pro krásný život, ale tak nějak mě nikdo nechápal, každý se mě akorát snažíval "převychovávat" abych pasovala do jeho požadavků pro dobrou dceru/kamarádku/... A tak jsem se naučila mít desítky masek, pro každou osobu jinou. V životě mám pouhé tři lidi, se kterými se můžu chovat tak, jak se doopravdy chovat chci a tobě bych rozhodně doporučovala to samé. Jedna z těch osob je moje sestřenka, druhá kamarádka a třetí kluk z netu o čtyři roky starší než já bydlící stovky kilometrů ode mně. Jinými slovy, potřebuješ si najít nějakou spřízněnou duši :) ani ten největší samotář by nedokázal zůstat do konce života sám. To se mi ale samozřejmě řekne jednoduše "najdi si spřízněnou duši", já vím.

    Snažím se pochopit tvůj pocit, že ti chybí táta a že nemáš žádný chlapský vzor, ale tak nějak mi to nejde, když já mamču mám a kdybych mamču neměla, vždycky budu mít babičky a další příbuzenstvo. S tátou je to podle mě vždycky složitější, maminky jsou ty, které nás učí nevímjaktonapsat v přítomnosti, naučí nás utírat prach, umývat podlahu, vařit a tak dále, kdežto tatínci jsou taková podpora do budoucnosti, co nás tak nějak připravují na náš odlet z hnízda a na budoucí život. Nebo tak to mám aspoň já. Také bych nedokázala bez táty fungovat.

    Pokud brácha není posluchačskej typ, nech ho, ať ti on poví, jak je na tom on :)

    To s tím vztekem znám. V mnoha situacích, kdy jen vycítím i plané nebezpečí, mám už dávno předpřipravený plán na obranu svého okolí a sebe. To mám od doby, co jsem se naučila střílet z pistole a bojové umění, zároveň jsem ale vyrovnanější, sebejistější a celkově mi to pomohlo pochopit samu sebe, i když nevím, jak to :D

    To s tím proplouváním také znám. Stejně jako ty potřebuju něco, kvůli čemu budu žít. A jsem nejšťastnější, že jsem to našla :) řeknu ti to ne kvůli tomu, že teďka potřebuju aby to všichni věděli nebo aby ses nedejbože smál :D ale abych tě třeba inspirovala. Chtěla bych se přestěhovat na úplně jiný kontinent a už se snad nikdy nevrátit. Protože to chování čechů, to je to nejhorší. V ničem nikoho nepodporují, neustále si na vše stěžují, nedokážou najít do dobré, furt kritizují. To vůbec není moje povaha, zato mých rodičů ano a častokrát kvůli tomu na ně řvu. Proto ti asi nepomůže jen občasné utíkání pryč, ale celková změna celého života. Minimálně bych začala správnou travou a pohybem, kteří minimálně mně úplně nejvíce pomohli v uvědomění toho, co chci.

    Omlouvám se, ale vážně se mi to po sobě nechce číst. Tudíž se ještě jednou omlouvám za všechny chyby nebo srajdy v textu co nedávají smysl :D a doufám, že jsem ti aspoň trochu pomohla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bože to je tak dlouhý :D :D :D :D to jsem nečekala promiň :D

      Vymazat
    2. Velice děkuji za obsáhlej a osobní komentář.

      U mě je základní problém v tom, že nevím, co přesně mi tyhle stavy způsobuje. Kdyby se mi to povedlo, dalo by se to líp řešit.

      Každopádně určitě jsi mi s tím komentářem pomohla. Mám hodně věcí k přemýšlení :)

      Vymazat
  5. Prázdnota bolí. Pamatuju si na svůj první rozchod, jo, dětská láska, děsná prča, jenže když člověk doopravdy cítí, jen těžko se vyrovná s tím, že je kus něčeho najednou pryč, že v nitru něco chybí. Někdy to trvá dlouho. Prázdnotu a vztek je vždycky dobré přetvořit v nějakou pozitivní energii. Využít negativní náboj a tvořit, psát, začít s novým projektem, zkusit něco nevšedního, podívat se do zrcadla a říct si: Co jsem vždycky chtěl udělat a neudělal?
    Jednoduše se odpíchnout a zasadit do té prázdnoty semínko, ze kterého vyroste cosi svěžího, radostného, nového, něco v čem bude proudit míza a co tě posílí. Je to tak, smutek dneška, to je síla zítřka. Je fakt, že já zas díky mému otcovskému vzoru strašně nesnáším ufňukaný klučíky, mužský chudinky a díky mému bývalému příteli zas mamánky, kteří chodí k psycholožkám, ale vzhledem k tomu, že já sama k ní taky chodím chápu, že bolest je třeba ventilovat. Nenech se tim ale převálcovat, prázdnota nesmí být bahno, který tě pohltí. :) Hodně štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za pozitivní slova :)

      Mně rozchod paradoxně hodně pomohl. Posunulo mě to hrozně moc dál. Myšlenkově, emočně. Byl to silnej impuls se sebou něco dělat. Cvičit, změnit přístup k životu, poznat při seznamování spoustu supr lidí.

      U mě jde spíš o to najít nějakej dobrej vnitřní motor. Něco, co by mě fakt naplňovalo. Takže přesně jak říkáš :ú

      Když se na to zpětně podívám, většinu dobrých věcí, které se mi v životě povedly, byly poháněny motivací z bolesti. Někomu to pěkně natřít, nakopat druhým zadek (obrazně řečeno) atd. Prostě ukázat, že ten tichej kluk v rohu taky něco umí. Krátkodobě to funguje. Dlouhodobě hrozně ubíjí.

      Vymazat
    2. Jojo, to mě ten druhý taky. Jedno z nejlepších rozhodnutí několika posledních let.

      Možná že bys o sobě měl v prvé řadě třeba přestat smýšlet jako o tom tichým klukovi. Největší změny občas začínají v detailech.

      Vymazat
    3. To není špatnej nápad. Uvidíme, jak to půjde :)

      Vymazat

Copyright © Lamič 2015-2016. Všechna práva a články mají domácí vězení a bez svolení nesmí z domu. Používá technologii služby Blogger.